Je to už opravdu hodně dlouho, kdy jsem prodala svůj starší vůz. Svůj starý automobil. Právě to byl můj úplně první automobil. Když jsem si udělala řidičské oprávnění. Ani nevíte, jak jsem byla šťastná? Jak jsem úplně byla natěšená, když jsem dostala svůj první automobil. Víte, od koho jsem měla svůj automobil? Bylo to od mých prarodičů. Moji prarodiče si začali šetřit na nový automobil. A když si našetřili úplnou hotovost na svůj nový automobil, tak mi svůj starý automobil dali. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit. Protože babička s dědečkem říkali, že žádný automobil mi nikdy nedají.
Že prý si potom nevezmou na triko, že se někde vybourám. Jenomže já naštěstí patřím k těm lidem, kteří chtějí jezdit opatrně. Protože my jsme z takové rodiny, kdy jsme všichni slušní a jezdíme automobilem anebo i na motorce vždy opatrně. Já se totiž bojím, že kdyby mě chytla policie, že jezdím nějak neoprávněně anebo ne podle předpisů, že by mi potom zabavili řidičské oprávnění. A tohle bych si vůbec nechtěla dovolit, protože peníze za řidičské oprávnění byly opravdu hodně vysoké. Všechno bylo drahé. Já jsem totiž řidičské oprávnění neudělala na poprvé, ale nýbrž napodruhé.
Byla jsem z toho v šoku a také jsem byla opravdu hodně nervózní, když jsem potom dělala opravné zkoušky. Hodně jsem se modlila, abych tohle už dodělala a zvládla jsem to, protože řídit automobil byl vždycky můj sen. Řídit jsem uměla už i jako patnáctiletá holka. Protože dědeček mě vždycky nechal na staré vedlejší silnici řídit. Já vím, že tohle se nemá a že to je nelegální. Že jednoznačně za volant může zasednout ten, komu už dávno bylo osmnáct let a má platné řidičské oprávnění. Jenomže jako šestnáctiletá holka jsem tohle logicky vůbec neměla. Ale, chtěla jsem se naučit řídit. Akorát testy v autoškole pro mě byly velice složité. A právě ty testy v autoškole jsem udělala napodruhé. A to už naštěstí úspěšně.