Na začátku stála krásná myšlenka: umožnit malým farmářům, aby své výrobky nabídli většímu množství zákazníků, a lidem nabídnout alternativu k supermarketům bez toho, aby museli jezdit až na farmu. A dlouho to tak skutečně fungovalo. Jednou za týden nebo za čtrnáct dní se vytáhly stánky, výrobci se na jeden den sjeli na jedno místo, strávili tam pár hodin a jeli domů. Zákazníci byli spokojení, protože viděli, odkud to, co kupují, pochází, že to někdo vyrobil vlastníma rukama, a že za to někdo je ochoten ručit. Kromě toho si s prodejcem i poklábosili, setkali se se známými a vůbec, prožili příjemné dopoledne.
Jak se ale fenomén trhů začal šířit, objevily se i problémy. Prvním, a tím největším, jsou podvodníci, nejčastěji se zeleninou a ovocem. Tito lidé nakoupili v supermarketu, a pak prodávali dvojnásobně dráž na trzích. To se podařilo částečně vymýtit důslednějšími kontrolami. Někde se ale stahují i oblíbení prodejci. Důvod? Nestíhají. Jak trhy rostou, roste i poptávka, a některé populární stánky přestávají stíhat. Trhy začínají v devět, a jim už v půl jedenácté zbývá jen posledních pár kousků. A než čelit zklamaným zákazníkům, obracejí se prodejci zpátky na supermarkety. Ty se teď na vlně zájmu o farmářské výrobky vezou, vědí, že je prodají i za vyšší cenu, takže táhnou prodejce zpět z trhů. A pak je tu i problém prostor. Tržiště dnes často praskají ve švech, a na každý stánek se stále tlačí mnoho zájemců. A než ti, kdo mají nejvíc co nabídnout, vyhrají spíše ti, co jsou ochotni za místo zaplatit. Více lidí také znamená, že trhovci mají méně času na povídání, protože by riskovali dlouhé fronty.
Jak z toho ven? Trhy nejsou alternativa k běžnému nákupu, a nesmějí být jediným zdrojem kvalitních potravin. Mělo by se na ně chodit pro lokální dobroty, ne pro jedinou dobrou mrkev a zelí v širokém okolí.